Tak je to tady! Blíží se den D. Já "Hawk" si v pohodě makám čtvrtek před odletem, kdy mě Karel už poněkolikáté uhání, zda jsem zařídil parkování a střelivo. S ledovým klidem doháním resty, přičemž mě znepokojí jeho hláška, že odlétáme už za 4 dny. No jasně...sice střílíme 23. října, ale odlétáme už 21. Začíná hoňka s časem, dohnat vše co je potřeba na firmě a nechat vyrobit dresy, které jsem nechal na poslední chvíli. Naštěstí se vše daří. Moje milovaná polovička Lucka mi pomáha po návratu z víkendu a pravidelného úklidu showroomu s balením, takže je tu šance, že to neskončí katastrofou :).
Objevili se "jenom" dvě malé komplikace, což je vzhledem k normálnímu průběhu mých odletů spíše podprůměr. Evropský zbroják nakonec našla přítelkyně zahrabaný v jiné kopě dokumentů...uff (kvůli Němcům). Cca hodinu před tím, než se mám přemístit na vlak za Karlem do Plzně začínám vyplňovat ESTA pro vstup na území USA...
72 hodin předem
Při vyplňování na mě svítí červený pruh, že ESTA je potřeba zaslat min. 72 hodin před odletem, jinak nemůže goverment zaručit odmítnutí nastoupení do letadla. O.k., znáte takovej ten blbej pocit? Naštěstí ESTA platí dva roky a podařilo se mi dohledat, že předchozí při mé cestě na ShotShow 2018 expiruje až v letošním prosinci. Tak hurá na nádraží!
Karel na značkách
Se zbytkem týmu (Karlem) se scházím v Plzni odkud jedeme autem do Frankfurtu. Kája řídí, maličko unaven a tak do něj cpu energeťák v nové edici "HIGH". Já odpadávám a budím se skoro až před Frankfurtem. Nikdo nevíme, co nás čeká na letišti. V jakékoliv kontrole, před samotným předáním zavazadel cítíme problém, protože víme, co Němci dokážou dělat i kvůli pepřáku nebo obušku, natož pistoli, i když máme všechna potřebná povolení (nebo minimálně ty,o kterých víme).
Na letišti v lodičkách
Nakonec se ukazuje, že vše je úplně v klidu. Přicházíme k odbavení nadměrných zavazadel, kam tušíme, že by měly kufry se zbraněma přijít. V tom nás ujisťuje dvojice před námi, které nám přikyvuje na "Sport special equipment" a dle zavazadla to vypadá, že s námi letí účastník divize PCC (Pistol Caliber Carbine). Odbavení je trochu laxní. Pán moc neví, která bije, zajistí batohy cedulkou "Secure", zeptá se zda vezeme střelivo a vytiskne nám boarding pasy. Když odcházíme, jeho kolega, který předtím odbavoval pár z divize PCC (říkejme jim tak) se zadívá na moji textilní sportovní tašku a začne debata. Zbystřím a aktivně se vracím vysvětlit, že opravdu tu zbraň nemam hozenou mezi oblečením, ale je v pevném kufříku zajištěném zámečkem, tak jak vyžadují jejich předpisy. Všechno je o.k. tak jdeme zjistit na kontrolu, zda jsme v batohu nezapomněli nějaké náboje.
Zatoulaný Luger? To nechceš!
Tohle je noční můra každého střelce cestujícího do zahraničí. Ve vláknech oblečení trvale hnízdí střelný prach a pokud nemáte speciální batoh na cesty, je dost možné, že vám v nějaké díře batohu nebo "tajné" kapse skončil zatoulaný náboj (osobní zkušenost z roku 2016 z Ruzyně). V lepším případě vystřelený, v horším "live round". Tohle je ještě řešitelné pokud letíte z Prahy. Problém by to mohl být právě např. v Německu, i přes všechna patřičná povolení, protože v době kontroly do prostoru "gejtu" už nemáte mít s ničím zakázaným nic společného. Situaci, kdy omylem projdete kontrolou při odletu např. z Prahy a na náboj se přijde až při odletu z cizí destinace domů, nechci ani domýšlet.
U nás dobrý
Nakonec se ukázalo, že vše je až podezřele v pohodě a i když vezeme dvoje pringlesky, rozdělané chipsy a pytel toustů, nikdo nám je do koše nevyhazuje. Značně unavení z procestované noci píšeme úvodní posty na FB, já oznamuji, že týden nebudu k diposzici na showroomu a boardujeme do letadla.
Na podruhý na zemi
Cesta letadlem trvala devět a půl hodiny. Přiletěli jsme do časového pásma s posunem -6 hodin oproti Česku. Celou dobu jsme tím pádem letěli za světla, což byla voda na mlým naší únavy, ale cesta utekla rychle. Turbulence nad Atlantou vyústily v zážitek nepovedeného přistání, kdy jsme znatelně cítili kontakt zadní kol Airbusu 343 s runwayí a následně maximální tah motoru, pro kolečko na druhý pokus přistání. To už se povedlo a tak jsme se vylodili na půde Atlanty...
Budou se točit na páse?
Co jsme nevěděli bylo, kde najdeme své zbraně. Po přistání. Imigrační kontrola trvala poměrně dlouho, resp. vystát její frontu. Slyšeli jsme historky, kdy se zavazadla se zbraněma točili na "Claim baggage" páse společně s ostatními. Z personálu nám nikdo nebyl schopný rozumně odpovědět. Po chvíli toulání mezi běžnými a nadměrnými zavazadli jsme narazili na místnost přímo označenou "Weapons claim room", kde jsme přes sklo viděli naše tašky. Uvnitř nikdo nebyl, tak jsme zvonili, zvonili. Snažila se nám pomoct uklízečka i pomocník s batožinou, ale odpovědný příslušník nikde.
Nakonec se ukázala paní policistka, jíž jsem za pasem okamžitě indentifikoval pistoli Heckler & Koch HK45c. Dle pažbičky se mohlo jednat i o P2000 Compact, ale vzhledem k oblibě .45 ráže v USA, to byl jasně HK45c ;-).
Paní si nás po jednom bere do místnosti a kontroluje papíry. Chvíli to trvá, fyzicky kontroluje zbraně (tady by mohl nastat problém, kdybychom se uklikli v žádosti ve výrobním čísle) a po doložení schválené žádosti o dovoz (omylem jsem vytiskl vyplněný formulář, místo schválené oskenované verze) nás nechávají jít. Je to zvláštní, ale jsem venku, se zbraněmi v batozích a teď je to na nás. Jdeme shánět auto.
převáží batožinu se zbraněmi ke kolegovi na poslední kontrolu povolení dovozu do USA
Auto? Zlý sen, jako vždycky...
Půjčení auta je pro mě v USA vždy frustrující záležitost. Víte totiž, že to nebude jednoduché ani levné. Už jsem si zvykl, že to co si zarezervuje (i zaplatíte) přes například RentalsCars.com defakto neplatí. Musíte si auto dopojistit, což většinou stojí násobek částky, kterou vás stála rezervace auta a často se necháte zlomit z Toyoty Aygo na RAMku nebo jiný americký nesmysl, který nutně potřebujete :-). Pokud auto řešíte až na letišti, doporučuji i tak provést rezervaci přes nějaký online systém. Ušetříte 100-200 dolarů. Pokud chcete jet lowcost, objednejte si to nejlevnější, co je možné. To zpravidla půjčovna nebude mít a tak vám na parkovišti "pingl" udělá "UPGRADE" na nějakou vyšší třídu ;-).
První noc v Atlantě
Rozhodujeme se první noc setrvat v Atlantě. Na Airbnb nacházíme rozumné ubytko v klidné zelené čtvrti u Lammara za 1000 Kč na noc pro dva. Byť bysme se po Atlantě rádi podívali, oba s Karlem odpadáme při prvním kontaktu s postelí. Budím se ráno kolem čtvrté (asi ten časový posun), kdy mě budí telefon kvůli objednávce nábojů na firmu na další týden, na kterou jsem už standardně zapomněl. Povedlo se mi světlem z notebooku naknec vzbudit i Karla a tak už moc nespíme. Já pracuju a Karel dohání resty v Seal Teamu (lajdák ještě neviděl první tři díly třetí série, přitom jsou venku už přes dva týdny!). Rozloučili jsme se s Lammarem, který nás ubytoval a nyní míříme, do Taco Bell na snídani, odkud dopisujeme tyto řádky právě teď.
No a za chvíli vyrážíme směr Talladega, očíhnout místo budoucího činu - střelnici!
Naše ubytování na příměstí v Atlantě